Sněhu bych se u nás na jižní Moravě nedočkal. Už řadu let je to tu se sněhem marný. Málokdy se sněhová pokrývka udrží přes den, když teda vůbec těch pár centimetrů napadne. Kopce aby tu člověk pohledal, a ač tu jeden přece jen máme, tak spíš než sněhu se na Pálavě daří vinné révě.

Což o to, na svoji rodnou hroudu si nestěžuju, kdo by to naše jihomoravské víno neměl rád. Proto beru lahev a stále častěji vyrážím si sněhu užít tam, kde horský vítr opírá se do stromů, mlhy a lesy jsou tak husté, že se v nich snadno ztrácíte. Ovšem ztratit se tu nemusí ničemu vadit, když s sebou máte v batohu přibalenou i kořalku.
Místní lidé o svém kraji moc nemluví, a přesto je v jejich srdcích cítit, jak se jim krajina zasněžených lesnatých kopců zaryla do života. I lidé z měst a nížin sem jezdí s velkou oblibou, dokonce se sem stěhují, nedivím se jim. Nedokážu si vysvětlit čím to, když tento kraj je údajně tak drsný. Je to jako nakažlivá návyková látka. Říká se, že kdo odsud odejde, musí se zase jednou vrátit.

Děkuju rodičům, že mně jako malého kluka seznámili s Jeseníky.

Na internetu na mě vyskočilo, že by v noci měl být pozorovatelný meteorický roj Geminidy. Kouknul jsem z okna, jasno. Super, pomyslel jsme si.

Celej den se mi honily myšlenky hlavou a chtěl jsem toho nějak využít. Spřádal jsem plán na nějakou fotku. Vymyslel jsem si cestu na nejbližší kopec, na Výhon. Vím, není to žádnej závratnej kopec, ale lepší než nic. A krom toho je z něj vidět krásně svítící Brno, což mi sice bude kazit výhled na hvězdy, ale mohla by to být kompozičně zajímavá fotka, noční město, já a jen pár hvězd ztrácejících se nad světelným smogem.

Večer, po cestě domů, jsem se kochal nádherně jasnou oblohou a zářícími hvězdami. Doma jsem nabalil foto krámy do batohu, přibalil čokoládu a čaj a vyrazil. Jen jsem vyšel ven, hned mě to praštilo do očí! Obří mrak se povaloval na obloze a zakrýval všechno, co ještě před malou chvílí zářilo na noční obloze. Žádná hvězda, jen mrak. Ale foukal vítr a moje pohádková naivita si v hlavě smolila představu rozfoukání oblačnosti a alespoň částečnou viditelnost. A tak jsem to nevzdal a vyrazil na onen kopec.

Samozřejmě na kopci byla situace stejná, plus velký vítr, zima a mráz. Cvakl jsem jednu fotku, vše zabalil a vydal se zpět. Po cestě jsem ještě potkal kamaráda potácejícího se z vinného sklepa, však víte jižní Morava, ale to je zas jiný příběh.

Tohle není žádné neštěstí. Naopak, klidně bych si to zopakoval. Lepší krátký výlet na kopec, než se válet doma u televize. K těmhle fotografiím to hold už patří a počasí je tu pánem.

Když zrovna neběhám někde po kopcích a nebrodím se závějemi sněhu, tak se snažím objevovat i jiné krasy. Moderní rostoucí města kolem nás, ale i ty kouzla zašlé slávy urbanismu.

Dlouho jsem měl v plánu vidět a hlavně zažít Zlín v celé jeho kráse. Právě tohle město ve své době rostlo díky svému vizionáři. Dnes máme jedinečnou možnost vidět, když se sny plní. Když lidská síla, fantazie, pracovitost a hravost vytvoří unikátní koncept života v jednom městě. Alespoň tak na mě působí pohled do minulosti lidí, jež žili v cihlových domečcích na svazích kolem města.

Město pravidelnosti mezi kopci a lesy.
Nemohl jsem se ubránit tomuhle dojmu a podobenství při pohledu z terasy Baťova mrakodrapu.

Budík zvoní, je půl páté ráno, vstávám a jdu si udělat do termosky čas. Předpověď předešlé dny hlásila sněžení a při pohledu z okna to sedí. Sněží! Netušil jsem, že bude sněžit i u nás doma, tady je sníh zcela výjimečně. V plánu je Pálava a tam sníh bude, musí být, zcela jistě!
Počítám s maximálně párcentimetrovým popraškem, proto si beru jen nízké tenisky. Po cestě ale začínám tušit, že to bude přece jen zajímavější. Husté sněžení komplikuje ranní jízdu a po pomalém ploužení zasněženými silnicemi dorážím na malé parkoviště v lese, nasazuji batoh a peláším s radostí nahoru do kopců.

Nejprve jdu naprosto panenským sněhem a po chvíli nacházím stopy, asi nějakej další blázen. Les je jako z pohádky, všude bílo, vůbec si nepřipadám jako na jižní Moravě, kdybych nemíjel cestou zasněžené vinohrady, tak bych řekl, že jsem v horách. Tady u nás na jihu jsou takový podmínky spíš jen raritou. A tak si šlapu cestu výš a výš.

Nečekejte unikátní fotky za skvělých světelných podmínek. Je zataženo, není nic vidět, jen bílo, snad spíš šedo. Husté sněžení, vrstva sněhu větší se stoupající výškou. Při pohledu na mé nohy mi hlavou běží, jak moc jsem tohle podcenil. V botech sníh a tenisky po zasněžených vápencových skalách pěkně kloužou. Když mi ujede noha a já padám k zemi, s jednou rukou v kapse, protože jsem si nevzal rukavice, v druhé ruce foťák, myšlenky mi běží hlavou a okamžik se prodlužuje. Přede mnou, spíš pode mnou, vidím odhalený kus kamene. Kdo z koho? Koleno, foťák, kámen. Foťák končí v měkkým sněhu a moje koleno na kameni, nadávám a chvíli nemůžu vstát, mám sníh všude. Podobný pády jsem měl ještě dva, z toho jeden po hliněné cestě, pěkně jsem se sklouzl až do blátivé cesty pod sněhovou přikrývkou. A tak si na zadku vychutnávám podhledy vzhůru, do stromů, na struktury zasněžených větviček. 

Kolem desáté dopoledne sedám zpět do auta. Mokrej, promrzlej, od bláta, s bolavým kolenem a v novým batohu rozlitej čerstvě nakrájenej ananas, pač těmi pády se mi zřejmě otevřela krabička a její obsah skončil rozlitej po batohu. Ale přes to přese všechno jsem šťastnej.
Nevím čím to, možná tou výjimečností sněhové pokrývky u nás.
Možná a nebo právě proto miluju sníh.