Zasněžené lesy

Sněhu bych se u nás na jižní Moravě nedočkal. Už řadu let je to tu se sněhem marný. Málokdy se sněhová pokrývka udrží přes den, když teda vůbec těch pár centimetrů napadne. Kopce aby tu člověk pohledal, a ač tu jeden přece jen máme, tak spíš než sněhu se na Pálavě daří vinné révě.

Což o to, na svoji rodnou hroudu si nestěžuju, kdo by to naše jihomoravské víno neměl rád. Proto beru lahev a stále častěji vyrážím si sněhu užít tam, kde horský vítr opírá se do stromů, mlhy a lesy jsou tak husté, že se v nich snadno ztrácíte. Ovšem ztratit se tu nemusí ničemu vadit, když s sebou máte v batohu přibalenou i kořalku.
Místní lidé o svém kraji moc nemluví, a přesto je v jejich srdcích cítit, jak se jim krajina zasněžených lesnatých kopců zaryla do života. I lidé z měst a nížin sem jezdí s velkou oblibou, dokonce se sem stěhují, nedivím se jim. Nedokážu si vysvětlit čím to, když tento kraj je údajně tak drsný. Je to jako nakažlivá návyková látka. Říká se, že kdo odsud odejde, musí se zase jednou vrátit.

Děkuju rodičům, že mně jako malého kluka seznámili s Jeseníky.