To jsme se tak jednou v zimě sešli v kovárně u kováře Petra Czasche ve Vrbně pod Pradědem, pustili si Tři sestry a Petr mi ukázal jak probíhá výroba nože. Mimo jiné jsem si zkusil vyrobit damašek. Finální nůž byl nakonec z jednodruhové oceli a doma jsem si pak k němu vyrobil ještě i kožené pouzdro.
Po páteční příhodě se zlomenou májou… Po sobotní večerní tancovačce…
V neděli ráno se scházejí stárky a stárci, aby se vydali v průvodu do nedalekého benediktinského kláštera na mši svatou. Celý průvod doprovází kolemjdoucí lidé, dechová kapela a pění lidových písní. Slavnostní mší uctí památku a hodovou tradici.
Následuje hodový oběd, jak jinak, než polívka, řízky s bramborovým salátem. Celé to zapít slivovicí, vínem a trochou kofeinu z turka.
S plným žaludkem ani chvíli klidu. Krátce po poledni se stárci a stárky opět vydávají na průvod. Nedělní odpolední průvod je velká sláva po celé vesnici. Na vyčerpané stárky čeká několik zastavení a občerstvení u místních obyvatel. Všichni se veselí, pijou a jí. Co? To si jistě každý dokážeme představit.
Zakončení celoodpoledního průvodu vrcholí na tanečním parketu u fotbalového hřiště. Krojovaná mládež před zraky diváků zatančí a předvede nacvičenou besedu. Celý den se pije nemalé množství alkoholu, a tak je důležité se navečeřet před dalším pokračováním. Úplný závěr hodů uzavírá večerní tancovačka s živou kapelou. A jak už je tu zvykem, nechybí ani kapky deště.
Kdysi byly událostí místní části Loučka – dřívější samostatné obce, která byla později připojená k Rajhradicím. V roce 1737 na sv. Stanislava Loučka vyhořela. Po obnově obce se jejím patronem stal právě sv. Stanislav. O více než sto let později se na návsi postavila zvonička zasvěcená tomuto místnímu patronu. Od té doby se v Loučce pořádaly Stanislavské hody. To bude patrně i důvod, proč by dnes měly mít hody takový dlouhý a někdy až nepřehledný název Loučské Stanislavské hody v Rajhradicích. A možná právě proto se začalo používat zkrácené pojmenování Rajhradické hody. Co na plat, konají se v Rajhradicích a důležité je, že jsou, lidé se veselí, baví se, hodují a vítají jaro.
Druhý květnový pátek odpoledne se v rajhradické Loučce sešli obyvatelé, aby postavili tradiční hodovou máju.
Příliš velká síla při stavění, suchem trpící strom, nebo snad špatné napojení. Téměř nikdo si nedovolil vyslovit, co by mohlo být příčinou zlomení májky při jejím zvedání. Mlčky přihlížející lidé a smutné výrazy ve tváři stárků. Smůla, nebo naopak událost, která může stmelit obyvatelstvo?
Neštěstí jak hrom zahnali místní chlapi! Sebrali veškeré své síly a dali je dohromady. Máju opravili a nastal druhý pokus.
Netrpělivě přihlížející dav, zapálené děti a silní chlapi to dokázali. Postavili májku k příležitosti rajhradických Stanislavských hodů (Loučských hodů).
Spokojenost a radost se šířila mezi lidmi pod stromy parku, pod májou. Odměnou všem byl chleba se sádlem a paštikou a hlavně pivo a víno. Pozdější táborák a popíjení až do brzkých ranních hodin, jak už tomu na hodech bývá.
Mám za to, že zlomením máje se sešlo ještě více lidí, aby podpořili tradici a pomohli stárkům. Jak se říká:„V nouzi poznáš přítele.“ Možná bych tuhle větu převedl na přítele a souseda.
…ten přivezl něhu i drsnost, která léčí
V krátkém čase a silném tvůrčím období se Glen Hansard vrátil začátkem května do našeho brněnského hudebního planetária – klubu Sono, které právě slaví své 5. narozeniny. Pověstná akustika a nazvučení tohoto podniku zaručovaly nerušnou cestu k slibnému hudebnímu zážitku. Hansard s sebou přivezl své čerstvé album This Wild Willing (k poslechu na Spotify), a přitom to předposlední, Between Two Shores (Spotify), vydal teprve minulý rok.
Kromě prozatím chladného a deštivého května Glenovi předskakovalo duo Joe Quartz (k poslechu na Spotify), dynamická kombinace šansonu a elektropopu z Francie. Samotný Glen vzal na turné opět početnou kapelu, nicméně všech deset muzikantů se na podiu elegantně ukrylo pod červená stínidla retro lamp a Hansard vplul do večera baladou Fool’s Game z nejnovějšího alba. Jemné instrumentální tempo venkovského potoka uprostřed vybuchlo jako oslnivý granát a zase se uklidnilo s perským poetickým recitálem v podání Aida Shahghasemi. Takovou překotnou proměnu atmosféry v rámci jedné písně zažili fanoušci ještě třeba u další novinky I’ll Be You, Be Me – Glenův křehký šepot najednou vygraduje tak, až jsem se bál, že to kytara nepřežije. Jako by svou hudební energií sázel stromy a vzápětí ten les kácel. Jeho schopnosti citlivě oscilovat mezi klidně se vlnící trávou a řvoucím příbojem se vyrovná málokdo.
Více než důstojně Glena během hudebního večera doprovázeli výtečně zvolení muzikanti. Mezi instrumentálními ochutnávkami smyčců, klavíru nebo kontrabasu stojí jistě za zmínku 12strunná akustická kytara v rukou španělského virtuosa Javiera Mase, například v Race To The Bottom nebo jeho mocné sólo v Didn’t He Ramble, když mu Glen prostě vrazil do klína svou elektriku.
Intimnější momenty přicházely třeba s McCormack’s Wall, kterou Hansard odehrál sám pouze na klavír. Ovšem nejnaléhavějšího projevu celého večera dosáhl v písní Grace Beneath the Pines. Tuto tklivou hudební výpověď vléval do prostoru sálu bez mikrofonu, v kleče na okraji pódia – tehdy snad přestaly i hodiny tikat, a když jsme u toho patosu, přiznávám se – je to poprvé, co jsem měl na koncertu, jak se říká na krajíčku.
Tříhodinový koncert Glena Hansarda představil především jeho novější tvorbu, která ovšem vyrůstá z těch starých dobrých kořenů. Vrozená vlídnost tohoto irského písničkáře dokázala po pár písních rozpustit bariéru mezi publikem a jevištěm, a to když takhle Gelonovi občas někdo donesl pivo, poslal láhev pálenky nebo muzikant povídal o svých vzpomínkách na Brno a zdravil z pódia staré známé. A právě tím si troufám tvrdit, že byly a zůstanou vystoupení Glena Hansarda v Brně jedinečné.
