Přišlo jaro!

A mě zlákala touha po výletu. Kam? Kam? Kam? Častá otázka, když mě chytne toulavá. Napadlo mě Znojemsko. Proto jsem přišel s dotazem za Liborem, hned mi poradil procházkovou cestu na Hardegg.

Jeho rychlé shrnutí cesty podle něj větší náročnosti mně jaksi nesedělo s prozkoumáním mapy. Zmiňované prudké kopce a velkou náročnost jsem v tom nenašel. Spíš jen procházku lesem a nenáročný výlet.

Pohodová cesta lesy Národního parku Podyjí naše nohy vedla kolem zbytků železné opony až k vyhlídkovému místu na nejmenší městečko v Rakousku. Pojmenované je po hradu Hardegg. Jeho název ukrývá vše, co je možné v okolní krajině spatřit. Slova hard = les, egg = skála, či kámen. V přeneseném smyslu “pevný dům v lese”.

Už jen seběhnout s kopce přes řeku Dyji. Vychutnat si atmosféru historického městečka, kde je bohužel mimo sezónu vše, i hrad, zavřené.

Zpět do lesů a divočiny národního parku, do kopců a skal užívat jaro v jeho surových začátcích. Kdy se střídá přeháňkové počasí a slunečno, které dává tušit jaro.

Když poběžíte rychle jako my, stihnete i podvečerní Znojmo. Jeho úchvatné výhledy. A možná i kafe a zákusek.

Pro inspiraci na malý výlet, s rodinou, nebo se psem, přikládám mapu naší trasy.

Zážitky a příběhy jsou od toho, aby se vyprávěly. Já vyprávím moc rád, někdo by řekl, že moc kecám. Občas vyprávím příběh, co se mi vryl pod kůži tak silně, že se ztrácím v přítomnosti při jeho vypravování. Nekontroluji vůbec své myšlenky a plácám a plácám. „Koňové.“ Řeknu to slovo nahlas a hned vím, že je zle. Co jsem to řekl? Co to je za slovo? Není to jen slovo! Až teď po jeho vyslovení to dává smysl. To jací jsou islandští koňové. Od této chvíle vím, že už tyto koně nenazvu jinak, než koňové.

A přesně takový byl moment – setkání, s islandskými koňmi. Silný, studený vítr nás bičoval ze všech stran. My stáli na pobřeží onoho ledového ostrova kdesi na severu v Atlantském oceánu. Stáli jsme naproti koňům a nesměle se s nimi seznamovali. Jen abyste věděli, já ke koňům nemám nijak velké vztahy, popravdě jsem se jich ještě donedávna bál. Těhle se ale nešlo bát. Takto silné charismatické osobnosti nepotkáváte na každém rohu. Zkrátka islandští koňové s velkým K.

Koňové se strašně rádi druží a seznamují. Mají rádi společnost. Teda tohle všechno si jen myslím, nikdy jsem jejich chování odborně nestudoval. Ale když vidím, jak vyžadují naši pozornost, nejde si tohle nemyslet. Občas mezi nimi dochází i ke konfliktům, jen aby se dostali do popředí pro pohlazení.

Hladící a fotící typ, to je i Míša. A tak se občas ocitla příliš blízko. A nebo byla pro koně příliš půvabná? Já se dodnes směju při vzpomínce na Míšino volání o pomoc, když ji stádo koňů obklíčilo a všichni se dožadovali pohlazení. Nakonec si k sobě našli cestu. Do doby, než řekla „stůj“.

Koňové, turisti a vzájemná radost má i stinné stránky. Oblíbenost tohohle bájného ostrova však poslední dobou zastiňuje velké množství turistů nejen z Asie, toužících po úžasných snímcích na svůj Instagram. Nastávají i takové situace, kdy se masy turistů setkávají tváří v tvář s realitou drsného ostrova. Byl jsem svědkem toho, jak zastavilo auto, nikdo nevystoupil, jen se otevřelo okýnko a vyletěl dron. Jak jindy vystoupila půlka zájezdového autobusu v džínách a ihned se hrnuli zpět dovnitř. Co tím chci říct? Možná nepřipravenost a neznalost počasí a místních podmínek dělá z ostrova jen atrakci a vitrínu na Instagram. Smutné, nemyslíte?

Pod pojmem Silvestr si mnoho z nás představí party a ohňostroj. Poslední dobou tomu až tak úplně není a ne každému se ohňostroje líbí. Zdi na facebooku zaplavují petice a názory lidí, co s dělobuchy a petardami nesouhlasí a nelíbí se jim. Není se čemu divit. Vždyť i národní parky České republiky už konečně pochopily, že do přírody radovánky tohohle typu nepatří a již druhým rokem platí zákaz zábavní pyrotechniky. Mnoho z nás proto opouštělo své domovy, města, ale i vesnice, kde to na přelomu roku vypadá jako na bitevním poli, a vyráželo vstříc divočině. Tak jako to už dělám nějakým rokem i já…