Následující den ráno přišel problém. Nebyl bych to já, aby vše šlo bez chyby. Po opojném dni u stánku s vínem a pozdním návratu domů do Jerevanu na hostel jsem si nastavil budík na mobilu a šel spát. Ráno jsem vstával později než dny předchozí, tak zněla domluva – trochu se po bujaré noci vyspat. Vyspanej jsem se vydal na cestu k meeting pointu naší skupinky. Sraz v 9:45 jsem stíhal na výbornou. Z radosti z daného dne jsem si koupil kávu s sebou, na kterou jsem dostal slevu, asi za můj úsměv? A k ní v malé zapadlé pekárničce nějaké sladké dobroty. Kráčím si spokojeně městem vstříc novému výletu, ovšem po příchodu na předem domluvené místo nikde nikdo není. Hm, asi jsem tu první. Jdu k lavičce a koukám na mobil – 9:35, to už by tu někdo mohl být. Kontroluji čas ještě na hodinkách, ale ty mi ukazují 10:35. Někde je chyba! A to pořádná! Když jsme včera projížděli kolem tureckých hranic, mobil se mi automaticky připojil na tureckou síť a s tím související turecký čas o hodinu méně. Ony tyhle ty chytrý mobily nejsou asi až tak chytrý, jak se dělaj, páč už se po návratu domů zřejmě nevrátil čas do původního arménského časového pásma. Proto rozdílný čas hodinek. Proto tu nikdo není. Došel jsem přesně o hodinu později než jsem dojít měl. Nemám funkční mobilní kontakt na žádnou osobu, jen kontakty na sociální sítě, jenže k tomu jsem neměl v danou chvíli mobilní data ani wifi. Krev se mi v hlavě hromadila neuvěřitelným rozhořčením, když v tu chvíli mi zvoní mobil. Kamarádka mi volá, co se děje, kde jsem a jestli jsem v pořádku. Vysvětlil jsem jí situaci s časem a ona mi řekla, že už jsou na cestě a nemůžou se vracet. Tohle mě opravdu zamrzelo, tak jsem se na tento výlet těšil. Co teď? Tak si vezmi taxíka a dožeň nás, zaznělo z mobilu. Oj, dobrej nápad, zkusím se poptat na cenu, zda se to vyplatí. Ve výsledném smlouvání jsem se dostal na cenu 5000 dramů, což byla tedy cena celého výletu, s takovou se mi cena zdvojnásobila, ale stále na naše poměry ne mnoho. „Jedem!“ zavelel jsem panu taxikáři. Jeho první otázkou, kterou mi na hodinové 80kilometrové cestě položil, bylo, jestli jsem muslim, nebo věřím v Krista. Asi moje vousy? A sakra! „Jo, já jsem křesťan.“ Ano, přesně tuhle větu takto v češtině jsem mu řekl, angličtinu nemělo cenu ani vytahovat, bylo jasné, že ta mi v této konverzaci k ničemu nebude. A tak jsem jel dohnat to, co mi pokazil mobil, turecký čas, nebo snad já svojí nepozorností. Ve výsledku to bylo vcelku fajn popovídání s panem taxikářem a já to bral jako jistou zkušenost a zpestření. Při příjezdu na místo Knor Virap se pak taxikář asi třikrát pokřižoval, já vystoupil, zdvořile poděkoval a šel najít své přátele. Výlet po klášterech a horách nakonec dopadl na výbornou, s přáteli jsme se po chvíli našli a, i když jsem to měl za dvojnásobnou cenu, tak to jistě stálo za to.