Vyberte stránku

Silvestr na sněhu

Nejsem milovníkem oslav konce starého a začátku nového roku, a tak jako každý rok přemýšlím, kam se před touhle šíleností, pro mnohé ovšem skvělou zábavou, schovat. Ne že bych neměl rád společnost a párty, o tom žádná, ti, kteří mě znají, ví, jak rád se chodím bavit. Jen tento den, Silvestr, mi nějak nepřirostl k srdci.
Předminulý rok se mi podařilo najít podobně smýšlejícího člověka, a tak jsme letos, vlastně teď už minulý rok, podruhé vyrazili vstříc dobrodružství a odlehlosti od civilizace, do hor. Užít si klidu a míru a oprostit se od celého shonu kolem těchto oslav.

Na přelom roku 2015 a 2016 jsme zvolili švýcarské Alpy, konkrétně oblast kolem královny všech hor Matterhornu. Vyrazili jsme 26. prosince, přejedení cukrovím s batohy plnými nového vybavení od Ježíška.

Zábavná cesta autem se, jak jinak, neobešla bez komplikací a ztraceni ve svátečním Švýcarsku jsme několikrát zabloudili a museli se vracet. Švýcaři se s ničím nepářou a přes zimu prostě uzavřou sedla. Kdo chce projet, musí najet na autovlak a nechat se i se svojí károu převézt tunelem na druhou stranu. To je naše první setkání se švýcarskými cenovkami, proto volíme ústup a za svitu hvězd a měsíce hledáme jinou alternativu. Po nesčetném množství vyřčených sprostých slov nám nezbývá nic jinýho, něž se vrátit a celý to objet. Jojo, objet celej Švýcarsko! Sprostých slov přibývá stejně jako najetých kilometrů, zajížďka asi 200 kilometrů nepotěší. Nu což, alespoň jsme se podívali ke Gotthardskýmu tunelu, ikdyž jsme z něj stejně z něj nic neviděli. Poznávací zájezd po švýcarských dálnicích o vánočních svátcích, kdo by si to nepřál?

Únava doléhá nejen na mě, ale i na kamarada, který řídí, a přespání v autě na dálničním odpočívadle je proto nutností. Brzké ráno a těšení se na hory nás rychle vytáhne ze spacáku a nejen to, ale i mráz, co si dovolil nám vlézt až do auta. Snídaně se nekoná, raději se rovnou přidáváme ke kolem projíždějícím autům a míříme k Ženevskýmu jezeru, kde se rozhodujeme posnídat a fotit válející se mlhu na vodní hladině pod vrcholky majestátních hor.

Asi za hodinu a půl už stojíme ve vesničce Betten, rychlé přeskupení krámů do batohu, následné pomalé nasazování toho třicetikilovýho drobečka na záda a hurá do kopce! Nejdeme nijak opuštěnou krajinou, naopak se nejdřív svezeme kousek lanovkou, projdeme kolem sjezdovky a už si to štrajdáme v závějích sněhu mimo cestu. Dnešní den to zapíchneme na hřebeni nad největším alpským ledovcem Aletschgletscher. Pozdní odpoledne a večer jako z pohádky nám vynahrazují předchozí noc na dálnici.

Abychom se druhý den nenudili, balíme všechno harampádí i náš přenosný domeček. Nijak tentokrát nespěcháme, není kam. Čeká nás jen krátký přesun na vrcholek Bettmerhornu. Je to taková malá ferrata doprovázena řetězy, žebříky a lávkami. Cesta, která tu vlastně v zimě není. Před sebou vidím jen Michalovy stopy, které končí na úzkém hřebínku z kamení a sněhu. “Tady postavíme stan,” radostně hlásí. Je to místo naprosto luxusní, ihned nacházím kus šutru, ze kterýho vzniká kuchyně, obývák, botník a zaroveň sušárna ponožek. Lebedíme, odpočíváme, kocháme se výhledy a vyhříváme se na sluníčku. Na něj si ještě mrznoucí v noci, při stepování u stativu, focení hvězd rád vzpomenu. Celý promrzlý s drkotáním zubů odcházím za svitu Mléčné dráhy spát.

Ráno následuje sestup k autu a přesun pod tu paní královnu. Oslavit Silvestra u té prý nejkrásnější hory Alp. Jestli jsme se rozhodli pro klidnou oslavu, tak tohle bylo sakra spatně zvolený místo, říkám si při vystoupení z pekelně drahýho vlaku, který nás dovezl z parkoviště ve vesničce Randa do Zermattu. Jelikož do Zermattu je zákaz vjezdu motorovým vozidlům, musí návštěvníci do tohohle turisticky profláklýho městečka dojet vlakem za opravdu nelidové ceny. Dnes si nepamatuju přesnou částku, vše jde najít na googlu, ale tehdy jsem prohlásil, že za stejnou cenu se dá dojet vlakem z Brna do Berlína. Tady za tu cenu ujedete pouhé 4 km. A to nemluvě o cenách za parkování.

Utrápení z placení nevěřícně zírající na McDonald v kdysi malebném horském městečku se  s Michalem shodujeme, že už tu nechceme zůstat ani minutu. Chceme do hor! Turistické značení zazimováno a zabaleno do igelitky, chvíle bloudění, ale nakonec se ocitáme nad městečkem a šlapeme odhodlaně do kopce nad námi směrem Platthorn. Podle těch skrytých cedulí by nám cesta měla trvat přes 5 hodin, máme na to celej den, ovšem ještě netušíme, že jej taky celej využijeme šlapáním, šlapání a jen šlapáním. Když k pozdnímu odpoledni přicházíme pod sedlo u Platthornu, rezignovaně padnu a do dalšího šlapání už se nehrnu. Ono šlapat celý den do kopce, nejdřív po ledovce, později v neprošláplých závějích sněhu, suťovým polem rozházených kamenů, mít nastoupáno 1500 metrů výškových s 30 kilogramy na zádech, je pro mě v tu chvíli dostačující, a tak se rozhodujeme zda vytvořit naše útočiště pro poslední dny roku 2015 zde.

Michal, pln sil, zřejmě, vysílením už na něj ani nevidím, se rozhoduje pro výšlap na vrchol, zpestřit si večerní focení výhledem z vrcholu Platthornu. Ve večerních hodinách je zpět u stanu, nevypadá radostně, naopak si stěžuje na zbytečnou cestu, kdy za šera netušil kudy jde a bez svítivých signálů z mojí čelovky by se snad ztratil.

Náš další den byl nekonečný. Zatažená obloha, sněžení, vítr, mráz. Počasí nám zkrátka téměř nedovolilo opustit stan. Celý den jsme strávili pojídáním všelijakých dobrot i nedobrot, čtením a válením se ve spacáku. Tady si uvědomuju jak strašné to horolezci mají, když takto tráví i týdny zavřeni ve stanu a samou nudou neví coby. Večer zpozorujeme díru v zatažené obloze a tak se škrábeme na vrchol s fototechnikou, pokusit se alespoň o nějaký ten snímek.

Další dny na nás již svítí sluníčko. Relax a pohoda v našem basecampu musí být cítit na míle daleko. Z klidu nás občas vyruší jen burácení padajících lavin. Fotíme, jíme, fotíme, jíme. Běháme do kopce a z kopce zpět k táboru. Lenošení a odpočinek. Nic nám tu nechybí.

Silvestr oslavíme spánkem a raním probuzením do -20 stupňů.. Kořalka leží v autě, minimalizace zátěže v batohu byla přednější než novoroční přípitek. Ráno se rozhodujeme zda zůstat ještě jeden den, je to tu jako v ráji. Ve dne na nás praží sluníčko a my se opalujeme. V noci máme nad hlavami miliony hvězd. Vůbec se nám nechce dolů, zpět do reality.

Bohužel nás po 4 dnech vyhání shromažďující se oblačnost. Startuju zamrzlý, ale přesto chytrý telefon, baterie mu vydrží jen taktak na zapnutí předpovědi počasí, a pak se ihned vypne, hlavně, že je chytrej. Zjišťujeme, co je třeba. Po předchozím měsíci slunnýho počasí nad celou oblastí přichází očekávané četné srážky a my to balíme a utíkáme dolů, než nás to tu zasype.

Cesta po snad prokletých švýcarských dálnicích se stává peklem a my celý, opravdu celý Švýcarsko, projíždíme krokem, zasekaní v kolonách. V Německu už je vše v normálu, jen k večeru schytáme sněžení. Raději proto volíme ještě jednu noc v autě, abychom si mohli dopřát ranních poklizených německých dálnic. Což se po překročení hranic do České republiky říct nedá, zde jsou silnice stále zasypány čerstvou nadílkou. Asi všichni ještě dospávají bujaré oslavy nového roku.

Jsi na konci.

Líbilo se ti?

 

Dej mi vědět.

Nebo sleduj novinky na Facebooku či Instagramu.