Vyberte stránku
Národní park  Podyjí a Hardegg

Národní park Podyjí a Hardegg

Národní park Podyjí a Hardegg

Rovnou za nosem

Přišlo jaro!

A mě zlákala touha po výletu. Kam? Kam? Kam? Častá otázka, když mě chytne toulavá. Napadlo mě Znojemsko. Proto jsem přišel s dotazem za Liborem, hned mi poradil procházkovou cestu na Hardegg.

Jeho rychlé shrnutí cesty podle něj větší náročnosti mně jaksi nesedělo s prozkoumáním mapy. Zmiňované prudké kopce a velkou náročnost jsem v tom nenašel. Spíš jen procházku lesem a nenáročný výlet.

Pohodová cesta lesy Národního parku Podyjí naše nohy vedla kolem zbytků železné opony až k vyhlídkovému místu na nejmenší městečko v Rakousku. Pojmenované je po hradu Hardegg. Jeho název ukrývá vše, co je možné v okolní krajině spatřit. Slova hard = les, egg = skála, či kámen. V přeneseném smyslu “pevný dům v lese”.

Už jen seběhnout s kopce přes řeku Dyji. Vychutnat si atmosféru historického městečka, kde je bohužel mimo sezónu vše, i hrad, zavřené.

Zpět do lesů a divočiny národního parku, do kopců a skal užívat jaro v jeho surových začátcích. Kdy se střídá přeháňkové počasí a slunečno, které dává tušit jaro.

Když poběžíte rychle jako my, stihnete i podvečerní Znojmo. Jeho úchvatné výhledy. A možná i kafe a zákusek.

Pro inspiraci na malý výlet, s rodinou, nebo se psem, přikládám mapu naší trasy.

Islandští koňové

Islandští koňové

Islandští koňové

Rovnou za nosem

Zážitky a příběhy jsou od toho, aby se vyprávěly. Já vyprávím moc rád, někdo by řekl, že moc kecám. Občas vyprávím příběh, co se mi vryl pod kůži tak silně, že se ztrácím v přítomnosti při jeho vypravování. Nekontroluji vůbec své myšlenky a plácám a plácám. „Koňové.“ Řeknu to slovo nahlas a hned vím, že je zle. Co jsem to řekl? Co to je za slovo? Není to jen slovo! Až teď po jeho vyslovení to dává smysl. To jací jsou islandští koňové. Od této chvíle vím, že už tyto koně nenazvu jinak, než koňové.

A přesně takový byl moment – setkání, s islandskými koňmi. Silný, studený vítr nás bičoval ze všech stran. My stáli na pobřeží onoho ledového ostrova kdesi na severu v Atlantském oceánu. Stáli jsme naproti koňům a nesměle se s nimi seznamovali. Jen abyste věděli, já ke koňům nemám nijak velké vztahy, popravdě jsem se jich ještě donedávna bál. Těhle se ale nešlo bát. Takto silné charismatické osobnosti nepotkáváte na každém rohu. Zkrátka islandští koňové s velkým K.

Koňové se strašně rádi druží a seznamují. Mají rádi společnost. Teda tohle všechno si jen myslím, nikdy jsem jejich chování odborně nestudoval. Ale když vidím, jak vyžadují naši pozornost, nejde si tohle nemyslet. Občas mezi nimi dochází i ke konfliktům, jen aby se dostali do popředí pro pohlazení.

Hladící a fotící typ, to je i Míša. A tak se občas ocitla příliš blízko. A nebo byla pro koně příliš půvabná? Já se dodnes směju při vzpomínce na Míšino volání o pomoc, když ji stádo koňů obklíčilo a všichni se dožadovali pohlazení. Nakonec si k sobě našli cestu. Do doby, než řekla „stůj“.

Koňové, turisti a vzájemná radost má i stinné stránky. Oblíbenost tohohle bájného ostrova však poslední dobou zastiňuje velké množství turistů nejen z Asie, toužících po úžasných snímcích na svůj Instagram. Nastávají i takové situace, kdy se masy turistů setkávají tváří v tvář s realitou drsného ostrova. Byl jsem svědkem toho, jak zastavilo auto, nikdo nevystoupil, jen se otevřelo okýnko a vyletěl dron. Jak jindy vystoupila půlka zájezdového autobusu v džínách a ihned se hrnuli zpět dovnitř. Co tím chci říct? Možná nepřipravenost a neznalost počasí a místních podmínek dělá z ostrova jen atrakci a vitrínu na Instagram. Smutné, nemyslíte?

Silvestr bez ohňostrojů

Silvestr bez ohňostrojů

Silvestr bez ohňostrojů

Pod pojmem Silvestr si mnoho z nás představí party a ohňostroj. Poslední dobou tomu až tak úplně není a ne každému se ohňostroje líbí. Zdi na facebooku zaplavují petice a názory lidí, co s dělobuchy a petardami nesouhlasí a nelíbí se jim. Není se čemu divit. Vždyť i národní parky České republiky už konečně pochopily, že do přírody radovánky tohohle typu nepatří a již druhým rokem platí zákaz zábavní pyrotechniky. Mnoho z nás proto opouštělo své domovy, města, ale i vesnice, kde to na přelomu roku vypadá jako na bitevním poli, a vyráželo vstříc divočině. Tak jako to už dělám nějakým rokem i já…

Vítej jaro!

Vítej jaro!

Vítej jaro!

Ve škole, ještě na základce, nás učili, že první jarní den je 21. března. Ovšem od roku 2011 nastává jarní rovnodennost už o den dříve, 20. března. Můžou za to přestupné roky a v roce 2048 se začátek jara posune dokonce na 19. března. 
U nás, na jižní Moravě, první jarní den nebylo nijak zvlášť hezké počasí. Zato následující den, v den „učebnicového“ příchodu jara, po dlouhé době vylezlo sluníčko a moje neposedné nohy se chtěly proběhnout. Kam jinam vyrazit, než stejně jako rok minulý, do kopců mojí tolik milované Pálavy, o které s nadsázkou rád vtipkuju a nazývám ji naše jihomoravské hory. 
Letošní příchod jara vítají rozkvetlé sněženky, zatímco minulý rok už se touto dobou klubaly na svět koniklece. 

Zasněžené lesy

Zasněžené lesy

Zasněžené lesy

Sněhu bych se u nás na jižní Moravě nedočkal. Už řadu let je to tu se sněhem marný. Málokdy se sněhová pokrývka udrží přes den, když teda vůbec těch pár centimetrů napadne. Kopce aby tu člověk pohledal, a ač tu jeden přece jen máme, tak spíš než sněhu se na Pálavě daří vinné révě.

Což o to, na svoji rodnou hroudu si nestěžuju, kdo by to naše jihomoravské víno neměl rád. Proto beru lahev a stále častěji vyrážím si sněhu užít tam, kde horský vítr opírá se do stromů, mlhy a lesy jsou tak husté, že se v nich snadno ztrácíte. Ovšem ztratit se tu nemusí ničemu vadit, když s sebou máte v batohu přibalenou i kořalku.
Místní lidé o svém kraji moc nemluví, a přesto je v jejich srdcích cítit, jak se jim krajina zasněžených lesnatých kopců zaryla do života. I lidé z měst a nížin sem jezdí s velkou oblibou, dokonce se sem stěhují, nedivím se jim. Nedokážu si vysvětlit čím to, když tento kraj je údajně tak drsný. Je to jako nakažlivá návyková látka. Říká se, že kdo odsud odejde, musí se zase jednou vrátit.

Děkuju rodičům, že mně jako malého kluka seznámili s Jeseníky.

Vydal jsem se fotit hvězdy

Vydal jsem se fotit hvězdy

Vydal jsem se fotit hvězdy

Rovnou za nosem

Na internetu na mě vyskočilo, že by v noci měl být pozorovatelný meteorický roj Geminidy. Kouknul jsem z okna, jasno. Super, pomyslel jsme si.

Celej den se mi honily myšlenky hlavou a chtěl jsem toho nějak využít. Spřádal jsem plán na nějakou fotku. Vymyslel jsem si cestu na nejbližší kopec, na Výhon. Vím, není to žádnej závratnej kopec, ale lepší než nic. A krom toho je z něj vidět krásně svítící Brno, což mi sice bude kazit výhled na hvězdy, ale mohla by to být kompozičně zajímavá fotka, noční město, já a jen pár hvězd ztrácejících se nad světelným smogem.

Večer, po cestě domů, jsem se kochal nádherně jasnou oblohou a zářícími hvězdami. Doma jsem nabalil foto krámy do batohu, přibalil čokoládu a čaj a vyrazil. Jen jsem vyšel ven, hned mě to praštilo do očí! Obří mrak se povaloval na obloze a zakrýval všechno, co ještě před malou chvílí zářilo na noční obloze. Žádná hvězda, jen mrak. Ale foukal vítr a moje pohádková naivita si v hlavě smolila představu rozfoukání oblačnosti a alespoň částečnou viditelnost. A tak jsem to nevzdal a vyrazil na onen kopec.

Samozřejmě na kopci byla situace stejná, plus velký vítr, zima a mráz. Cvakl jsem jednu fotku, vše zabalil a vydal se zpět. Po cestě jsem ještě potkal kamaráda potácejícího se z vinného sklepa, však víte jižní Morava, ale to je zas jiný příběh.

Tohle není žádné neštěstí. Naopak, klidně bych si to zopakoval. Lepší krátký výlet na kopec, než se válet doma u televize. K těmhle fotografiím to hold už patří a počasí je tu pánem.

Rovnou za nosem