Jak jsem jel do Arménie fotit svatbu

Když jsem se narodil, dostal jsem jméno po mém pradědečkovi Tomášovi. Nikdy jsem nijak zvlášť netíhl k zjišťování a zabývání se různými původy, ale mé jméno mě zajímalo. Údajně je aramejského původu. Národ Aramejců už je ten tam, ale kdysi dávno, za dob jejich největšího rozmachu, žili i na území dnešní Arménie. Říkal jsem si, že tuhle zemi bych chtěl někdy navštívit a pokud se naskytne příležitost o důvod víc.

Mnoho let se nic nekonalo a já už na Arménii téměř zapomněl. Ovšem jen do doby, než mi moje kamarádka řekla, že pojede na svatbu své kamarádky do Arménie. Woow! Rozzářily se mi oči a ona se mě ptala, co se děje. Pověděl jsem jí celý příběh o svém jméně, o kterém ani nevím, zda je pravdivý, a popřál jsem jí, ať si svatbu užije. Později se mi ozvala, jestli stále fotím na Polaroid a že by si mě tam přála jako Pola-fotografa. Nevěděl jsem, co říct, tedy věděl jsem, že určitě nemůžu říct ne! A tak začalo plánování cesty do země za Černým mořem, země plné hor, země opředené bájemi o biblické hoře. Ihned se mi vybavila má školní léta, kdy jsme se učili o Noemovi a jeho Arše, jak pluje do ráje k hoře Ararat. Kdo by nechtěl do ráje? I moje sestra, když se dozvěděla, kam se chystám, ihned mi začala zpívat písničku mnohým známou “Já mám kocábku náram-náram-náram…” Jak úsměvné, Ararat zná prostě každý.

Byl to právě on, kdo mě vítal při pohledu z okénka letadla svojí majestátní přítomností, tyčící se nad městem Jerevan. Mnozí namítnou, že přece Ararat neleží na arménském území, nýbrž na tureckém. Ano, je to tak. Bohužel, řekl bych. Arméni, jakožto velmi nábožensky založený národ, v posvátnost hory věří. Svědčí o tom i všude přítomné názvy odvozené od jména této hory, ale hlavně to, jak uctivě o ní mluví. Snad každý Armén, se kterým jsem mluvil, se o hoře minimálně jednou zmínil a přitom bylo cítit na jeho hlase, jak moc úcty k ní chová. Už pohled na jeho pravidelný pyramidový tvar s vrcholem zasněženým po celý rok mluví za vše.

Proto mé první kroky městem Jerevan směřovaly na jakýkoliv pahorek, chtěl jsem se dostat nad budovy, nad střechy, nad město a vidět ji. Pro mě jsou tyhle pohledy jako pro malé dítě dlouho očekávaná hračka, prostě pokud mě chcete umlčet, zbavit se mě, postavte mě před kopec a já na něj budu hodiny zírat. Tohle je ale jiné, je to Ararat.

Pobíhající městem s mapou jsem nemohl být nezpozorován místními obyvateli, zas tolik turistů tu nemají. Neznámý pán ke mně přistoupil a zeptal se, co hledám. Já vlastně ani nevěděl co, procházel jsem se a seznamoval se. A tak se mi nabídl, že mě provede. Nechápavě jsem na něj zíral, proč by mě jen tak provázel? V tom bude nějaká finta. Asi po dvou hodinách brouzdání, povídání a popisu města jsem se dozvěděl něco o místním životě a že v jeho provázení žádná finta není. Je to místní vstřícnost a ochota, která se bohužel v našich končinách hledá těžko, proto tohle gesto bereme spíše jako nějakou léčku. To, že mě neznámý kolemjdoucí jen tak zastavil a chtěl si popovídat, jsem později zažil ještě mnohokrát. Někdy to byl pěkný oříšek, ale jazyková bariéra byla vždy ta tam, nezáleželo, jakým jazykem mluvíš, naopak tyhle metody sbližování jsou mnohem emotivnější a v člověku to zanechá hlubší vzpomínku. Jako to bylo i v bistru v centru města. Hladový jsem se zastavil na něco k snědku a dal si k tomu místní pivo. Když si dva rozumí, celá objednávka  zabere asi minutu, dvě. V tomto případě se mnou objednávku sestavovali tři číšníci a majitel bistra. Když jsme se pochopili a já dojedl jejich dobrotu zvanou “Šašlik” – pečené maso, v mém případě zabalené do chleba,  do placky podobné arabskému chlebu, šel jsem se zeptat na kávu a zákusek. Káva byla jak jinak než místní, u nás se jí říká “turek”, ovšem vařená v džezvě chutná o dost líp. Odkráčel jsem zpět ke stolu a po chvíli mi číšník nese kávu a pokládá na můj stůl i sklenici, vlastně docela velkou sklinku, plnou červeného vína, že prý to mám od pana majitele. Vřele jsem poděkoval a popíjel víno. Tohle není případ jen jednoho bistra, s takovým chováním jsem se setkával téměř všude.

Svůj pobyt jsem netrávil jen ve městě, ale společně se svými kamarádkami jsem vyrážel za poznáním i na venkov a do hor. Přece jenom atmosféru místních nemůžete soudit jen podle hlavního města. Právě proto jsem se na výletech snažil co nejvíc sžít s místními. Jedno takové setkání s dědouškem a s jeho oslíkem, kterému (dědovi) se líbily moje brýle, a tak jsem mu je daroval. Právě tohle místní od turistů moc nezažívají a popravdě ani já. Nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, bylo to spontánní a neplánované. Povídání a ta dědova radost za ty brýle opravdu stály. Celkově výlety byly sestaveny na poznání všeho, nejenom na vizuální stránku. Zastávky na místních stáncích a obchodníci s ovocem, zeleninou, vínem, vodkou a všelijakými pochutinami nám otevírali možnost seznámení se s místním životem mimo turisticky vyhledávaná místa. A tam se všední venkov stával nevšedním. Ať už pro nás turisty, tak myslím, že i pro místní. Arménské víno, to venkovské, které vám načepují do petky od Coca-coly, nebo jakékoliv co je zrovna po ruce. Tohle víno prostě musíte ochutnat. Malinové, rybízové, různě sladké ovocné chuti, víno je úplně jiné, než ho známe. Ze stánků stojících u silnice jsme si odvezli každý nějaké víno a plný žaludek místního čerstvého ovoce.

Následující den ráno přišel problém. Nebyl bych to já, aby vše šlo bez chyby. Po opojném dni u stánku s vínem a pozdním návratu domů do Jerevanu na hostel jsem si nastavil budík na mobilu a šel spát. Ráno jsem vstával později než dny předchozí, tak zněla domluva – trochu se po bujaré noci vyspat. Vyspanej jsem se vydal na cestu k meeting pointu naší skupinky. Sraz v 9:45 jsem stíhal na výbornou. Z radosti z daného dne jsem si koupil kávu s sebou, na kterou jsem dostal slevu, asi za můj úsměv? A k ní v malé zapadlé pekárničce nějaké sladké dobroty. Kráčím si spokojeně městem vstříc novému výletu, ovšem po příchodu na předem domluvené místo nikde nikdo není. Hm, asi jsem tu první. Jdu k lavičce a koukám na mobil – 9:35, to už by tu někdo mohl být. Kontroluji čas ještě na hodinkách, ale ty mi ukazují 10:35. Někde je chyba! A to pořádná! Když jsme včera projížděli kolem tureckých hranic, mobil se mi automaticky připojil na tureckou síť a s tím související turecký čas o hodinu méně. Ony tyhle ty chytrý mobily nejsou asi až tak chytrý, jak se dělaj, páč už se po návratu domů zřejmě nevrátil čas do původního arménského časového pásma. Proto rozdílný čas hodinek. Proto tu nikdo není. Došel jsem přesně o hodinu později než jsem dojít měl. Nemám funkční mobilní kontakt na žádnou osobu, jen kontakty na sociální sítě, jenže k tomu jsem neměl v danou chvíli mobilní data ani wifi. Krev se mi v hlavě hromadila neuvěřitelným rozhořčením, když v tu chvíli mi zvoní mobil. Kamarádka mi volá, co se děje, kde jsem a jestli jsem v pořádku. Vysvětlil jsem jí situaci s časem a ona mi řekla, že už jsou na cestě a nemůžou se vracet. Tohle mě opravdu zamrzelo, tak jsem se na tento výlet těšil. Co teď? Tak si vezmi taxíka a dožeň nás, zaznělo z mobilu. Oj, dobrej nápad, zkusím se poptat na cenu, zda se to vyplatí. Ve výsledném smlouvání jsem se dostal na cenu 5000 dramů, což byla tedy cena celého výletu, s takovou se mi cena zdvojnásobila, ale stále na naše poměry ne mnoho. „Jedem!“ zavelel jsem panu taxikáři. Jeho první otázkou, kterou mi na hodinové 80kilometrové cestě položil, bylo, jestli jsem muslim, nebo věřím v Krista. Asi moje vousy? A sakra! „Jo, já jsem křesťan.“ Ano, přesně tuhle větu takto v češtině jsem mu řekl, angličtinu nemělo cenu ani vytahovat, bylo jasné, že ta mi v této konverzaci k ničemu nebude. A tak jsem jel dohnat to, co mi pokazil mobil, turecký čas, nebo snad já svojí nepozorností. Ve výsledku to bylo vcelku fajn popovídání s panem taxikářem a já to bral jako jistou zkušenost a zpestření. Při příjezdu na místo Knor Virap se pak taxikář asi třikrát pokřižoval, já vystoupil, zdvořile poděkoval a šel najít své přátele. Výlet po klášterech a horách nakonec dopadl na výbornou, s přáteli jsme se po chvíli našli a, i když jsem to měl za dvojnásobnou cenu, tak to jistě stálo za to.

S délkou pobytu se blížila sobota a svatba. Nekonala se v Jerevanu, nýbrž ve městě Gyumri, které je druhé největší v Arménii. Na první pohled ale vypadá pustě a bídně, lidé jsou zde uzavření, ale i tak milí. Jak jsem se později dozvěděl, kdysi dávno to bylo výstavní město, kam se stěhovala především smetánka, ale vše se změnilo zemětřeseními ve 30. a 90. letech. Město bylo téměř srovnáno se zemí a zemřelo při tom mnoho lidí. Od té doby město už nenabylo svého věhlasu a je spíše stranou. Proto asi ta podoba, ta rozdílnost působící spíše maloměstem až vesnickým rázem. Avšak je tomu tak, že na vesnicích se drží zvyklosti déle než ve velkých městech. I tady tomu tak je. Přísná pravidla chování mladých dívek a mužů, kteří jsou pod neustálým dohledem všudypřítomné starší populace držící tuto zvyklost. Pro někoho omezující, jako pro mé kamarádky. Kouření před místními dospělými nebylo příjemné, proto chodily kouřit na místa, kde nebyly až tak pozorovány.

Svatba a obřad v kostele je posvátnou záležitostí, je to událost celé rodiny a blízkých přátel. Početná skupina lidí nedočkavě vyhlíží nevěstu a ženicha. Když už slyším troubení aut, vím, že jsou někde poblíž. Tak tohle je mi nějak povědomé, troubení aut, ta svatba nebude až tak jiná. Obřad je o dost delší, než ten, co je nám znám, se spoustou ceremoniálů a zvyklostí. Po něm velkolepá hostina, při které se tančí do doby, než vám upadnou nohy.

Po svatbě následoval noční přesun do Jerevanu a druhý den domů. Vyměnit polobotky a oblek za pohory a krosnu do hor, do Gruzie, kam se podívám za tři týdny…