Nedávno jsem otevřel více než tři roky starou složku s fotografiemi z mého ročního pobytu v Irsku. Přišlo mi líto nechat je ležet jen v šuplíku. Vzpomněl jsem si zároveň na spoustu příhod a zážitku při objevování krás této ostrovní země. Proto jsem si řekl, že se o to s vámi podělím.

Enniskerry

S kamarádem Pavlem máme dnes mnoho společných zážitků a cestovatelských historek, ovšem výlet do zahrad Powerscourt byl náš první společný trip.

Brzy ráno jsme sedli na autobus v centru Dublinu a vydali se vstříc neznámu. Tehdy se nám hodila příměstská linka, která jezdí do nedaleké vesničky Enniskerry, ležící v těsné blízkosti zahrad.

Plán jsme žádný neměli, a tak jsme šli jednoduše za nosem.

Prošli jsme kolem paláce s japonskými zahradami, jezera a starého opevnění, nějak nás po chvíli přestalo bavit to úhledné přehledné pro turisty vytvořené aranžmá, proto jsme přelezli plot a šli přes pole. Nezastavily nás husté keře ani vysoké stromy. Po chvíli se před námi zjevil horizont a na něm stádo koní. 

V tu chvíli, v tom okamžiku, oba s vykulenýma očima, jsme se na sebe podívali. Ovšem stádo koní neváhalo ani chvíli a už běželo z kopce proti nám.

Burácení kopyt a hluboký dupot nebyl vůbec příjemný a my v tu chvíli nevěděli co dělat. Cizí koně kdesi v Irsku běží proti nám. Rozhodli jsme se rozběhnout přímo proti nim. Ne, že bychom je chtěli zastrašit, ale mezi koňmi a námi se nacházela malá ohrada, která by mohla posloužit jako úkryt. Úkryt uprostřed louky. Ale nějak jsme nedomysleli, že nás ti vražední koně obklíčí a budou nám chtít sníst svačiny z batohů.

Nakonec jsme strávili více než hodinu v tom ohradníku a s koňovrahy se spřátelili. Později jsme usoudili, že nás zřejmě nesní, a tak jsme zamířili dál. Stádo koní se ovšem rozhodlo, že půjde s námi a doprovodilo nás až k bráně.

Cesta? To není nic pro nás! A tak jsme se vydali přímo přes potok do lesa. Možná že kdybychom se byli tenkrát drželi cesty, došli bychom i k tolik oblíbenému vodopádu nesoucímu stejné jméno jako zahrady „Powerscourt waterfall“, který je považován za největší vodopád v Irsku. My jej bohužel neviděli, zato jsme se opět ztratili, což je tak nějak úděl mého života, ale o tom zase příště…