Račí údolí v podzimním čase

Nastal čas, kdy našim končinám začíná vládnout pán podzim. Z nabarvených lesů se stávají omalovánky zdobící krajinu. Mlhy a deště přichází častěji. Konvici s čajem začíná sezóna a my setrváváme s teplým hrnkem za oknem kochajíce se tou krásou. Ti otrlí, možná ti blázni, co se vydají ven, aby si užili toto divadélko, mi snad dají za pravdu. Jedná se o ničím nenahraditelnou atmosféru lesů a kopců. My se vydali do končin Rychlebských hor. Do krajů kdysi opuštěných, které dnes znovu ožívají díky touze a nadšení lidí. 

Do kouta v okolí Javorníku ve Slezsku se můžete vydat autem, ale i po železnici. Některé kolejové tratě najdete zarostlé, nikoli však opuštěné. Činorodost a tvořivost lidí navracejí dávno nefunkčním místům nové hodnoty a lákají další takové jako jsem já. Nádraží ve Vidnavě se tak stalo galerií pod širým nebem. Nevybírá se žádné vstupné a neexistují otevírací hodiny. 

Čekám výhledy z kopců – uvidím si pouze na špičku nosu. Stačí ale počkat pár chvil, někdy pět minut, někdy hodinu, až mlha ustoupí a ukáže, co se za ní skrývá. Nejednou jsem se takto podzimem napálil, nevydržel čekat a utekl dřív, než vítr odvanul mlhu dál.

Vpravo o pár minut později.

Nepřekonatelné výhledy. Aneb když se těšíte na pohled do údolí a místo toho koukáte do mlíka. Na tomhle místě jsem byl před lety a zažil jsem totéž. Mlhu. Déšť. Zimu. Jako kdyby tady na tomhle místě nepanovalo jiné počasí. Nebo jsem si to vybral záměrně a jel sem ve stejném počasí? Nebo mi není přáno? Rozhodně ničeho nelituji. I pohledy do nikam mají své kouzlo. A mlha dokáže mít svůj veliký charakter. 

Procházku lesem jsme ukončili u dřevěného stavení zapuštěného do lesů pod vysoké staré borovice. U staré secesní Tančírny, kdysi postavené mezi zákruty říčky na malý palouček. Toto dechberoucí dřevěné stavení jsme před lety obdivovali s kamarádem Petrem. Tenkrát jsme se sem vypravili po stopách aplikace doprovázející film Alois Nebel. Aplikace nás sem zavedla a nám padla údivem brada až k zemi. Říkal jsem si, že je to jedno z nejromantičtějších míst a zároveň nejkrásnější urbex. Ano urbex. Tančírna byla zničená a opuštěná. Nikdo o ni neměl zájem. Bohudík se jí ujalo město Bernartice a vše dalo do pořádku. Opravili střechu, schody, ochoz, vitrážová skla, podlahu, strop, vyřezávané stěny, zkrátka vše. Tančírna díky Bernarticím může znovu žít. Slouží mnoha kulturním účelům, ale hlavně k tancovačkám a veselkám. Jednu takovou jsme měli možnost potkat – svatbu v lesích, svatbu v dešti v Tančírně, pro někoho splněný sen. Rozhodně doporučuji navštívit web s programem, třeba si najdete tu svoji akci v Tančírně. Já jsem rád, že jsem to tu mohl po letech navštívit. Zcela jistě se sem ještě vrátím. 

Tančírna v roce 2013.

Tančírna v roce 2019.

Těší mě, že jsi došel/a až sem. Pokud tě cokoliv zajímá, tak mi napiš. Nebo zkrátka sedni na vlak a vyraz do opuštěných Rychlebských hor. Třeba se tam potkáme…
Pro zorientování přikládám mapku.