Jedna zimní noc

Celý rok za námi a další rok před námi. Mezidobí svátečního času jak dělaného k užívání, zastavení a odpočinku. Přitom je to mnohdy naopak. Rychlá návštěva rodiny a přátel a stihnout všechny a všechno. Velký shon, snad i větší než přes rok. 

Místo těchto peripetií jsem mnoho let zpátky tento čas využíval k vypnutí a cestám do prázdna a klidu, do hor. Vysoko od lidí, civilizace, od všeho co máme po ruce celý rok. 

Tyto cesty jsem byl nucen omezit. Bohužel, bohudík, je to vlastně jedno. Nechci tu brečet nad rozlitým čajem. Ale chci vám ukázat, že všechno jde, jen když se chce. Tam, kde je touha a chuť něco dělat, se vždy nějaký výsledek musí dostavit. 

Proto jsme vyrazili na takový malý nocleh s kamarádem Jarkem do kopců Jeseníků. Jedna noc a dvoudenní pochod nám dodal spoustu energie na opětovný návrat dolů z kopců do reality. 

Bylo to takové intenzivní, až jsem sám sebe proklínal, proč to dělám. Proč mám potřebu tahat tak velký a těžký batoh sem a tam? Proč místo spaní ve stanu na sněhu v mrazu raději neležím doma v teple u televize s rodinou a nenacpávám se cukrovím?
Kdysi mi jeden dobrodruh míjející se se mnou řekl, že zážitek nemusí být vždy pozitivní, ale hlavně když je intenzivní. A to tyto noci v mrazu po dřině šlapání do kopce opravdu jsou!

Nastává potom moment, kdy přijdete na horskou chalupu, dáte si běžný vývar a zjišťujete, že je to ta nejlepší polívka na světě. Vážíte si běžných samozřejmostí. A s chutí jdete dolů z kopce užít si zase tu proklatou civilizaci.